O mně
Moje cesta k masážím
Jsem otevřená novému, poznávám svět z jiných úhlů pohledu, dovoluji si věci, které jsem si dřív nedovolila, a hlavně si dovoluji žít život, ve kterém se cítím hezky.
Život, ve kterém dělám kroky k celkové harmonii a spokojenosti bytí, poslouchám více svoji duši a vnímám její tenký hlásek, kam mě volá. Dělám práci, která mě baví, dává mi smysl a motivuje mě dál.
Překonávám strachy a dovoluji si důvěřovat cestě a procesu.
Díky postupným krůčkům z komfortní zóny si začínám plnit své sny.
Před pár lety to tak nebylo...
Byla jsem zakřiknutá holka, co se bála projevit, nevěděla, co ji baví. Bála jsem se být vidět, slyšet a mít hodnotu. Dělala jsem činnosti, co bavily mé blízké, abych zapadala a připadala si dobře. Bála jsem se mít své zájmy, abych byla okolím přijímána.
Moje sebevědomí bylo v kritických hodnotách.
STRACH MI NEDOVOLOVAL JÍT DO AKCE. Snažila jsem se dělat věci tak, aby druhé uspokojily, i když mi v tom nebylo vůbec dobře. Vytvořila jsem si na sebe hrozný nátlak, ale nedokázala z toho vystoupit. Věděla jsem, že jestli to nezměním, tak se mi něco stane.
A PAK SE TAKY STALO…
Zřítila jsem se na prohlídce jeskyně z 15m a probudila se na ARU, celé tělo mě bolelo, s pravou dolní končetinou jsem nehýbala, z těla mi vycházely různé hadičky.
Bylo mi 22, měla jsem čerstvě dokončené bakalářské studium na všeobecnou sestru a na první pohled se mohlo zdát, že se mi zbořil svět.
Ale já věděla, že se mi to stalo proto, abych v životě něco změnila. Cítila jsem obrovskou vděčnost, že žiju a že jsem dostala k životu druhou šanci. Temno přišlo až posléze.
Že ta cesta bude tak trnitá jsem ale netušila.
Jako kdyby pobyt na aru byl procházka růžovým sadem a pak přišla dlouhodobá tvrdá životní zpruha, zhroutil se mi celý systém v hlavě nastavený jenom na černou a bílou. Procházela jsem náročná období strachu, zoufalství, pocitu, že jsem na všechno sama.
Padala jsem do propastí, ze kterých nevedla cesta ven jinak, než udělat nějakou zásadní změnu.
Vydala jsem se na cestu hledání a poznávání.
Jednak hledání cesty k tomu, abych s nohou opět hýbala a dala dohromady svoje tělo, a taky hledání toho, jak bych si přála žít.
První, co jsem zkusila, byla Dornova metoda. I když všichni fyzioterapeuti byli moc milí, nikdo z nich neřešil, že nemám skoro žádný rozsah v kyčli po luxaci, primárně se věnovali ochrnuté končetině. To mě trošku vedlo k zoufalství, že čtyři měsíce po úraze s nohou v kyčli v podstatě pro bolest nepohnu. Nastudovala jsem si cvičení kyčlí podle Dornovy metody a poctivě cvičila. Za měsíc se můj rozsah kyčle zlepšit tak o 50% a kyčel mě daleko míň bolela.
Což mě začalo vést k různým dalším alternativním přístupům, které mi všechny dávaly smysl a zapadaly do sebe.
Do toho mě brzdilo moje tělo, neměla jsem energii, nemohla jsem pořádně chodit, pravá noha visela, jak hadr, a síly neskutečně chyběly, i když jsem pak už vypadala docela v pohodě a zdravě. A vypadat zdravě a přitom nemít dostatek síly a energie je taky docela oříšek.
Asi ¾ roku po úraze jsem hledala nějakého psychologa, který by mi v té situaci trochu pomohl, ale kdykoliv jsem najela na nějaké stránky, tak mě odradilo, jak je to strohé a nějak jsem necítila, že bych za takovým člověkem chtěla jít na terapii.
Místo terapie to vedlo k zásadním změnám.
Důležité bylo to NE.
NE životu, který mě táhne dolů.
NE práci a neschopence, která mi nějak přestala dávat smysl a nebylo mi v tom dobře.
NE pokračování v magisterském dálkovém studiu na sportovní fakultě, které jsem po úrazu musela přerušit.
NE strachům z neznáma.
A takhle mě to ke změně vedlo několikrát. Nejhorší na tom bylo popasovat se s tím, čeho jsem se celý život bála nejvíce, že nebudu přijímána okolím. Najednou jsem nezapadala do toho, na co moji blízcí byli zvyklí, měli pocit, že jsem spadla na hlavu a úplně se pomátla. A já přitom měla pocit, že se mi konečně rozsvítilo, jen jsem vůbec nevěděla, jak na to, volala jsem o pomoc a pochopení.
Absolvovala jsem různé kurzy, semináře, terapie, masáže. Četla jsem různé motivační, vzdělávací knihy a nejrůznější životní příběhy lidí.
Asi po roce od úrazu jsem se místo k psychologovi dostala k paní, co se věnovala terapii Cesta. To mi hodně změnilo život i náhled na alternativu, protože ortézu na ochrnutou nohu jsem odložila právě díky těmto terapiím, ve kterých se řešila psychika, hluboká vnitřní zranění a vnitřní dítě, nikoliv tělo jako takové.
Kdyby mi někdo pár lety zpátky řekl, že se může rozhýbat ochrnutá noha díky otevření a uzavření dětských traumat, tak bych se mu asi vysmála, co to říká za nesmysly.
Všechno mě někam posouvalo, přeskakovala jsem od jednoho k druhému a pořád jsem se hledala.
Mezi tím jsem dál dělala zdravotní sestřičku, kde jsem získávala cenné zkušenosti. Více jsem cestovala, zkoušela bydlet na různých místech České republiky, abych nakonec zjistila, že je mi nejlépe v mém rodném městě.
Začala jsem objevovat psychosomatiku a hledala možnosti propojení naší západní medicíny se všemi možnými alternativami.
Jak jsem hodně řešila svoje tělo a snažila se ho dát dohromady, dělala různá životní rozhodnutí, tak to vše vedlo k tomu, aby se ze mě stala masérka.
A později, abych založila Studio Mia ve Žďáře nad Sázavou.
Díky masáži se dá probudit esence, světlo a touha po životě, někdy mám pocit, že ty změny jsou až zázračné, a někdy si člověk prostě potřebuje jenom tak vypnout a dopřát si relax.
Pomocí masáže vás zpřítomním v okamžiku, užijete si chvilku pohody a odpočinku, pokud budete chtít kromě relaxu jít i více do hloubky, zavedu vás díky jemným technikám blíž k vašemu středu.
